„…svítíme na náš
proud?“ A teď, a okamžitě, Hlaváč pochopil. Na velíně pustili poprvé páru na
lopatky turbíny. Poprvé se roztočil generátor a na měřících přístrojích
pošimral elektrický proud všechny ručičky. Hlaváčovi vysychalo v ústech. „Na
kolik jedete?“ Volal do sluchátka. „Na stoosmdesát megawattů. Ale kluci to
chtějí do večera vytáhnout aspoň na dvě stovky. Jestli tě to náhodou zajímá,
přijď se mrknout na velín. Já tady dřepím celou noc….“ „Už tam letím!“ křikl Hlaváč, odhodil
sluchátko a vyrazil zběsile z kanceláře. Sekretářky se za ním udiveně
otočily. Vypadal, že se zbláznil. Běžel celou cestu až do strojovny, což nebylo
od baráku Armastavu daleko, ale řádně se zadýchal. Pak ještě schody, lomící se
vždy po dvaceti nahoru k velínu. Bral je nedočkavě po dvou. Když dospěl asi do dvou třetin schodiště,
zastavil ho prudký žár. Pálení, které cítil na prsou, přesně uprostřed. Musel
se zastavit. A dál už všechno vzdal…
Takto končí román od spisovatele Stanislava Rudolfa - Běh znaveného
koně, podle kterého byl v roce 1984 natočen film Atomová katedrála, v
hlavní roli s Jiřím Krampolem (Ing.Hlaváč). Film popisuje prostředí
budování Jaderné elektrárny Dukovany a osud člověka, který její
výstavbě obětoval nakonec i svůj život - při najíždění prvního bloku
zemřel na infarkt, když se běžel podívat na velín.
Kdosi řekl: „Je obdivuhodné a těžké zemřít pro nějakou věc nebo
myšlenku, ale mnohdy je ještě těžší pro nějakou myšlenku nebo věc žít".
Fiktivní postava, hrdina románu Ing.Hlaváč asi splnil obojí.
V letošním roce oslavuje Jaderná elektrárna Dukovany 25 let provozu.
Při té příležitosti bude v Horáckých novinách uveden seriál článků o
jaderné technologii, provozované zdejšími lidmi už třetí desítku let. O
mnohých z nich by se dalo říci, že zasvětili své síly Atomové
katedrále. Havraní vlas některých zkrášlilo stříbro, jiní zas co padlý
sníh a další? Holé koleno! Z bujarých jinochů jsou rozvážní otcové a
dědové. Některé části zařízení už také ztratily lesk novoty, jiné jsou
modernizovány, ale celek stále vykazuje ty nejlepší světové parametry!
ZAČÁTEK ATOMOVÉHO VĚKU NA TŘEBÍČSKU
Jaderný věk na Třebíčsku začal 12.2.1985 ve 23:11.
stabilizací řetězové štěpné reakce na úrovni tzv. minimálního kontrolovaného
výkonu reaktoru 1. bloku JE Dukovany. Po řadě ověřovacích testů byl 24.2.1985
přifázován první turbogenerátor – začala dodávka elektřiny do sítě, zrodila se
Atomová katedrála. Co tomu předcházelo?
VÝSTAVBA
30. dubna 1970 byla v Hrzánském paláci podepsána dohoda
mezi ČSSR a Sovětským svazem o výstavbě jaderných bloků typu „Voroněž“. Původně
bylo uvažováno pouze o dvou blocích JE Dukovany, později (1975) byl záměr
rozšířen na celkem čtyři.
Již v roce 1971 se zahájila příprava staveniště.
Stavebními pracemi byl pověřen Ingstav Brno. Reaktor a primární část
technologie byla sovětským projektem. Parogenerátor, turbína a sekundární část
byly vyprojektovány československými firmami. Generálním dodavatelem „zastřešujícím“
montáž domácí i sovětské technologie byla Škoda Plzeň.
Hlavním vodním zdrojem se stala řeka Jihlava, přehrazena v malebném
údolí pod obcí Dalešice (hráz je mezi Slavěticemi a Kramolínem). Rozjela se
příprava obrovského díla, které změnilo tvář zdejšího převážně zemědělského regionu.
Po dokončení vytvoří Dukovanská jaderka sladěný celek spolu
s přečerpávací vodní elektrárnou Dalešice – Mohelno (výstavba 1971-1978) a
rozvodnou Slavětice. Tento energetický komplex v jihovýchodním cípu
třebíčského okresu bude velevýznamným pilířem energetické soustavy ČR
Obr.1
Foto:
archív EDU
Tam kde stával kravín obce Skryje se začalo mohutně hloubit,
betonovat a svařovat a ustoupit musela celá vesnice. A nejen ona. Heřmanice a Lipňany
byly také pohlceny. Obyvatelé se často usídlili v blízkých Rouchovanech, Dukovanech
a Slavěticích. Na staveništi pak mnozí našli dlouholetou práci. Když výstavba
vrcholila, bylo v areálu zaměstnáno téměř 12 tisíc lidí. Kromě třebíčského hotelu Atom bylo v dosahu
stavby zřízeno mnoho dalších ubytovacích kapacit pro montážníky ze všech koutů
republiky. Nejznámější z nich byl asi dukovanský Klondajk. Od Třebíče a
z dalších směrů jezdily karavany náklaďáků, cisteren a autobusů. Některé
práce probíhaly 24 hodin denně.
Tlaková nádoba prvního reaktoru byla dopravena ze Škodovky 16.
dubna 1982, následující rok dorazilo jaderné palivo sovětské výroby (zirkoniové
trubičky plněné uranovými tabletami, uspořádané do šestiúhelníkových kazet –
palivových tyčí).
PŘÍPRAVA PROVOZU
Kde vzít lidi? Jak a kde je vyškolit, aby se spouštění elektrárny
zvládlo a její provoz byl bezpečný? Další olbřímí úkol! Pro provoz, správu,
údržbu a kontrolu technologie každého bloku bylo třeba několik stovek
zaměstnanců. Bylo nutné získat a připravit strojníky, elektrikáře, zámečníky,
svářeče, chemiky, fyziky, mechaniky měření a regulace, techniky informačních
systémů a samozřejmě jaderné inženýry na velín a další personál.
Atomová elektrárna Dukovany naštěstí nebyla první jaderkou v tehdejší
republice. Několik odborníků přišlo se zkušenostmi ze slovenských Jaslovských
Bohunic. Řada techniků se rekrutovala z třebíčské strojní průmyslovky.
Hlavním zdrojem inženýrů bylo VUT Brno a ČVUT Praha. V Moravském Krumlově a
zvláště pak v Třebíči probíhala výstavba bytů, a tak bylo možno získat množství
zaměstnanců i z odlehlých částí vlasti. Několik rodin se také přistěhovalo
ze severních Čech, kde bylo ovzduší zamořené zplodinami uhelných elektráren,
povrchových dolů a chemiček. Na Třebíčsku na ně čekala nádherná příroda a
hlavně čistý vzduch.
Personál se školil v Brně, Piešťanech a Trnavě. Praxe
se získávala na větších uhelných elektrárnách – Tušimice, Chvaletice,
Dětmarovice. Posádky velínů jezdily také do Jaslovských Bohunic a na sovětský
Novovoroněž.
MILNÍKY SPOUŠTĚNÍ
Dokončením montážních prací nic nekončí. Všechny spoje, potrubní
trasy a nádrže musí být těsné a to při studeném i horkém provozu. Čerpadla a
ventily musí pracovat spolehlivě. Olej nesmí nikde kapat. V některých
okruzích jsou velmi vysoké nároky na čistotu. Nejde jen o precizní práci s
radioaktivními médii, ale o speciální zacházení s vodíkem, dusíkem, kyslíkem,
kyselinami a dalšími látkami. Spouštění se dělí do etap. Jde se krok po kroku. Prvními
milníky jsou tzv. studené a horké hydrozkoušky. Následuje zavezení paliva do
reaktoru, zatěsnění, náhřev, další tlakové zkoušky a řetězec testů, jejichž pouhý
seznam a stručný popis by vydal na palec tlustou knížku. A těch razítek od
příslušných institucí také není málo.
Obr.2
Foto:
archív EDU
Ale nakonec to přijde. Zařízení je nahřáto a připraveno. Vše
co má jet, tak jede. Regulační tyče jsou vysunuty. Začneme snižovat koncentraci
kyseliny borité, štěpení se rozbíhá, neutronové pole se postupně zahušťuje, až
se na přístrojích začnou objevovat měřitelné hodnoty. Neutronový výkon dosahuje
jednu milióntinu procenta. Mírným zasunutím tyčí stabilizujeme. Tak a už jsme
tam. Nejdůležitější milník fyzikálního spouštění je dosažen. Hotovo!