Kdosi řekl: „Je obdivuhodné a těžké zemřít pro nějakou věc nebo myšlenku, ale mnohdy je ještě těžší pro nějakou myšlenku nebo věc žít". Fiktivní postava, hrdina románu Ing.Hlaváč asi splnil obojí.
V letošním roce oslavuje Jaderná elektrárna Dukovany 25 let provozu. Při té příležitosti bude v Horáckých novinách uveden seriál článků o jaderné technologii, provozované zdejšími lidmi už třetí desítku let. O mnohých z nich by se dalo říci, že zasvětili své síly Atomové katedrále. Havraní vlas některých zkrášlilo stříbro, jiní zas co padlý sníh a další? Holé koleno! Z bujarých jinochů jsou rozvážní otcové a dědové. Některé části zařízení už také ztratily lesk novoty, jiné jsou modernizovány, ale celek stále vykazuje ty nejlepší světové parametry!
Jaderný věk na Třebíčsku začal 12.2.1985 ve 23:11. stabilizací řetězové štěpné reakce na úrovni tzv. minimálního kontrolovaného výkonu reaktoru 1. bloku JE Dukovany. Po řadě ověřovacích testů byl 24.2.1985 přifázován první turbogenerátor – začala dodávka elektřiny do sítě, zrodila se Atomová katedrála. Co tomu předcházelo?
VÝSTAVBA
30. dubna 1970 byla v Hrzánském paláci podepsána dohoda mezi ČSSR a Sovětským svazem o výstavbě jaderných bloků typu „Voroněž“. Původně bylo uvažováno pouze o dvou blocích JE Dukovany, později (1975) byl záměr rozšířen na celkem čtyři.
Již v roce 1971 se zahájila příprava staveniště. Stavebními pracemi byl pověřen Ingstav Brno. Reaktor a primární část technologie byla sovětským projektem. Parogenerátor, turbína a sekundární část byly vyprojektovány československými firmami. Generálním dodavatelem „zastřešujícím“ montáž domácí i sovětské technologie byla Škoda Plzeň.
Hlavním vodním zdrojem se stala řeka Jihlava, přehrazena v malebném údolí pod obcí Dalešice (hráz je mezi Slavěticemi a Kramolínem). Rozjela se příprava obrovského díla, které změnilo tvář zdejšího převážně zemědělského regionu.
Po dokončení vytvoří Dukovanská jaderka sladěný celek spolu s přečerpávací vodní elektrárnou Dalešice – Mohelno (výstavba 1971-1978) a rozvodnou Slavětice. Tento energetický komplex v jihovýchodním cípu třebíčského okresu bude velevýznamným pilířem energetické soustavy ČR
Obr.1
Foto: archív EDU
Tam kde stával kravín obce Skryje se začalo mohutně hloubit, betonovat a svařovat a ustoupit musela celá vesnice. A nejen ona. Heřmanice a Lipňany byly také pohlceny. Obyvatelé se často usídlili v blízkých Rouchovanech, Dukovanech a Slavěticích. Na staveništi pak mnozí našli dlouholetou práci. Když výstavba vrcholila, bylo v areálu zaměstnáno téměř 12 tisíc lidí. Kromě třebíčského hotelu Atom bylo v dosahu stavby zřízeno mnoho dalších ubytovacích kapacit pro montážníky ze všech koutů republiky. Nejznámější z nich byl asi dukovanský Klondajk. Od Třebíče a z dalších směrů jezdily karavany náklaďáků, cisteren a autobusů. Některé práce probíhaly 24 hodin denně.
Tlaková nádoba prvního reaktoru byla dopravena ze Škodovky 16. dubna 1982, následující rok dorazilo jaderné palivo sovětské výroby (zirkoniové trubičky plněné uranovými tabletami, uspořádané do šestiúhelníkových kazet – palivových tyčí).
PŘÍPRAVA PROVOZU
Kde vzít lidi? Jak a kde je vyškolit, aby se spouštění elektrárny zvládlo a její provoz byl bezpečný? Další olbřímí úkol! Pro provoz, správu, údržbu a kontrolu technologie každého bloku bylo třeba několik stovek zaměstnanců. Bylo nutné získat a připravit strojníky, elektrikáře, zámečníky, svářeče, chemiky, fyziky, mechaniky měření a regulace, techniky informačních systémů a samozřejmě jaderné inženýry na velín a další personál.
Atomová elektrárna Dukovany naštěstí nebyla první jaderkou v tehdejší republice. Několik odborníků přišlo se zkušenostmi ze slovenských Jaslovských Bohunic. Řada techniků se rekrutovala z třebíčské strojní průmyslovky. Hlavním zdrojem inženýrů bylo VUT Brno a ČVUT Praha. V Moravském Krumlově a zvláště pak v Třebíči probíhala výstavba bytů, a tak bylo možno získat množství zaměstnanců i z odlehlých částí vlasti. Několik rodin se také přistěhovalo ze severních Čech, kde bylo ovzduší zamořené zplodinami uhelných elektráren, povrchových dolů a chemiček. Na Třebíčsku na ně čekala nádherná příroda a hlavně čistý vzduch.
Personál se školil v Brně, Piešťanech a Trnavě. Praxe se získávala na větších uhelných elektrárnách – Tušimice, Chvaletice, Dětmarovice. Posádky velínů jezdily také do Jaslovských Bohunic a na sovětský Novovoroněž.
MILNÍKY SPOUŠTĚNÍ
Dokončením montážních prací nic nekončí. Všechny spoje, potrubní trasy a nádrže musí být těsné a to při studeném i horkém provozu. Čerpadla a ventily musí pracovat spolehlivě. Olej nesmí nikde kapat. V některých okruzích jsou velmi vysoké nároky na čistotu. Nejde jen o precizní práci s radioaktivními médii, ale o speciální zacházení s vodíkem, dusíkem, kyslíkem, kyselinami a dalšími látkami. Spouštění se dělí do etap. Jde se krok po kroku. Prvními milníky jsou tzv. studené a horké hydrozkoušky. Následuje zavezení paliva do reaktoru, zatěsnění, náhřev, další tlakové zkoušky a řetězec testů, jejichž pouhý seznam a stručný popis by vydal na palec tlustou knížku. A těch razítek od příslušných institucí také není málo.
Obr.2
Foto: archív EDU
Ale nakonec to přijde. Zařízení je nahřáto a připraveno. Vše co má jet, tak jede. Regulační tyče jsou vysunuty. Začneme snižovat koncentraci kyseliny borité, štěpení se rozbíhá, neutronové pole se postupně zahušťuje, až se na přístrojích začnou objevovat měřitelné hodnoty. Neutronový výkon dosahuje jednu milióntinu procenta. Mírným zasunutím tyčí stabilizujeme. Tak a už jsme tam. Nejdůležitější milník fyzikálního spouštění je dosažen. Hotovo!
Ing.Libor Fejta